CrossFit mě změnil…bohudík

Zdravím všechny crossfitery, sportovce, atlety, nadšence, blázny co měli tu čest se setkat s CrossFitem. Na úvod se Vám trochu představím. Říkejte mi třeba Lenko. Jsem 33 letá matka , pětiletého kloučka/ďáblíka a cca do svých 27 let, tedy do dob než jsem začala exponenciálně přibírat (později se zjistilo, že šlo o těhotenství), jsem poměrně pravidelně sportovala. Od mladí jsem hrála házenou, chodila plavat, hrála volejbal a s postavou a věcmi okolo toho jsem nikdy neměla problém. Zkrátka vždy jsem se považovala za „velkou“ sporťačku.

Pak přišel na svět můj synátor a kila, světě div se šla nahoru a na sport nebyl čas a já začala řešit depresivní věci, jako koupi o velikost většího oblečení, ztrátu sebevědomí, nedostatek času na přátele atd. atd. Jak tak plynul čas, trochu jsem již na všechno rezignovala a nechávala své tělo postupně chátrat a kynout. (Je zvláštní jak reaguje tělo po 30. roku života na trochu toho obžérství a absolutní nedostatek pohybu). Tak nějak jsem se smířila s tím, že můj život je jen práce, dítě, domov, práce, dítě, domov. Upadla jsem do stereotypu, nezajímala se sama o sebe. Až do doby, než jsem potkala svého kamaráda, z vysoké školy.

Říkejme mu Honza…Honza a ač mu nechci křivdit nikdy nebyl typem vysloveného krasavce a co se tělesné schránky týče…zkrátka na „vejšce“ jsme mu dali indiánské jméno „Ten co líže břichem tabuli“. Jaký to byl můj údiv, když jsem ho náhodně potkala po 7 letech od vysoké na jedné firemní akci. Honza byl ve fantastické formě, jindy zakřiknutý mladík se proměnil ve vysportovaného, sebevědomého chlapíka v kristových letech. Oproti němu já, svého času krasomila, jsem působila jako jeho starší, tetka z Vimperka. Hned poté co jsem na něj zhruba 16 hodin zírala s otevřenou pusou (bystřejší čtenář jistě pochopí, že 16 hodin je nadsázka), jsem k němu přišla a trochu se studem se k němu přihlásila. Za pár chvilek došlo na téma „jak jsi to sakra dokázal“. Říkal mi, jak cca před dvěma lety objevil CrossFit…:Cross co?“. Zeptala jsem se. Odjakživa jsem měla přirozený odpor k takovým těm naháněcím sportům do fitek a tam skákat na trampolínách jak ta s prominutím kráva, jezdit na místě na kole, šlapat na páse do kopce, třískat hlava nehlava do pytle. Zkrátka ultra, super trendy výmysly jako Žumpa, pardon Zumba, Piloxing (hlavně mít v názvu X, aby to bylo cool) apod. mě nikdy nelákalo.

Jenda mi sveřepě vysvětloval, že nic takového zde nehrozí. A klasicky po chlapácku mě vyhecoval, ať jdu na jeden trénink, jestli to jako dám, že na to nemám, že nemám odvahu apod.,…. Už jen to slovo trénink mě zaujalo. Nebyla to hodina. Nebyla to lekce. Byl to trénink. To slovo mi znělo jako balzám. Já bývalá hráčka a poctivá docházející na tréninky, jsem zase zatoužila po TRÉNINKU… Samozřejmě jsem v rámci pracovní doby „jútůbovala“ slovo CrossFit. Zhruba 185 x jsem otočila oči vsloup a polilo mě horko. (Opět apeluji na více důvěřivé čtenáře, že 185 je přehnané číslo). Ovšem v pár videích jsem viděla i lidi jako jsem já. Ženy v podobném věku, kterak se trápí u angličáků, snaží se pomocí gumopryže přitáhnout nad hrazdu apod. Tak jsem si řekla no co…když umřít tak aspoň v kolektivu svalovců.

 

Nastal den C…jako CrossFit jestli mi rozumíte a já šla špek po špeku (ekvivalent bob po boku) s Honzou na první CrossFitový TRÉNINK. Při příchodu mě nějaký 18 letý fracek oslovil „zdar“. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli v tom nebyla špetka opovržení, ale opáčila jsem mu sokolským a pravda trochu nepřátelským „nazdar“. Když sem se tak soukala z oblečení a slyšela ostatní přicházející sportovce, jak se oslovují všichni čááááu, ahoooj, zdárek apod. došlo mi, že to zkrátka tak chodí a na mladíka jsem se pak po zbytek času kajícně smála. Když jsem viděla, jak se končící skupina choulí propocená na zemi a lapá po dechu, obrátila jsem se na Jendu a snažila se mu posunky naznačit, že je nejvyšší čas jít na dortík a kávu. Honza mi opáčil pohledem typu „mazej se převlíct“. I stalo se a já vyšla na plac s tím, že v prvních minutách nasimuluju zranění a se zdviženou hlavou opustím budovu, město, stát, kontinent a už se tam nikdy nevrátím. Nicméně trenér si nás přivolal k tabuli a začal vysvětlovat náplň dnešní hodiny, přičemž všichni ostatní se tak nějak bavili mezi sebou a evidentně tam každý s každým kamarádil či co. Když nám tréňa sdělil náplň tréninku (nerozuměla jsem lautr ničemu), uvědomila jsem si, že se jedná celkem o fešáka a zákonitě jsem se chtěla ukázat. Po rozcvičce, kdy jsem si myslela, že už je konec tréninku, neboť mé tělo nesnese už ani jeden pohyb navíc a moje tepová frekvence se blížila dvojnásobku frekvence Frekvence 1, se teprve oznamovalo, co bude náplní workoutu. Být teenagerem, tak si v té chvíli řeknu polohlasně WTF? Resp. Jako stará angličtinářka jsem slovu workout rozuměla, jen jsem nechápala, proč budeme něco dělat po té náloži, které se nám právě dostalo. Suma sumárum…trenér a všichni lidi byli fantastičtí. Všichni dřeli na doraz, trenér, když viděl, že nemůžu (to viděl od samého začátku) věděl jak mi ulevit, ale zároveň ze mě dostat co to šlo. Moji druzi v propoceném triku mě ujišťovali, že poprvé je to vždycky těžké, že to dám, že na to mám. Zkrátka ty lidi tam snad vážně chodili proto, že je to baví a ne proto, že je to trendy, cool, moderní apod.

Nebudu to prodlužovat. Chodím nyní už na CrossFit rok a kousek, shodila jsem 15 kilo, v létě nosím kraťasy, chlap na mě doma čumí jak chleba z tašky, syn mě nestíhá na svém předraženém kole, které jsem mu koupit nikdy nechtěla, v obchoďácích mi zase říkají slečno a ne mladá paní, cítím se skvěle, našla jsem si spoustu přátel, se kterými trávím i volným čas a bez CrossFitu si zkrátka svůj život už nedokážu představit. Samozřejmě, ne všichni tam jsou podle mé krevní skupiny, ale vola najdete i v mírových sborech OSN. 99% lidí jsou tam prostě a jednoduše lidi, co jim je jedno jak je co moderní, zkrátka si chodí zacvičit, dostat ze sebe maximum, zasportovat si s partou nadšenců, zlepšit svůj život. Navíc čas od času v gymu (jak jsem tělocvičně i já začala před nedávnem říkat) potkáte nějakého toho špičkového sportovce, který bere CrossFit jako skvělou přípravu pro svůj sport. A když si můžete říct, že trénujete s hokejisty, fotbalisty apod. to taky vašemu sebevědomí neuškodí.

Zkrátka lidi…Je to až děsivě jednoduché. Stačí jen chtít. Šiřte tuto hezkou myšlenku a sport dál. Chlapi prominou, že jsem se nezmínila o snatchích, pressech, jerkcích atd., ale ráda bych vzkázala, že každý a tím myslím naprosto každý může jít za svým snem, za svým štěstím. Stačí jen chtít a nehledat výmluvy. Jít do toho, nekoukat napravo nalevo. CrossFit je o obyčejných lidech, podávajících neobyčejné výkony, o partě lidí, kteří mají stejný zájem, o partě lidí, které vždycky vidíte rádi a o tom,že Vás stále něco posouvá dopředu. Díky za Váš čas a Crossmag.cz za zveřejnění mého pseudo poselství. V případě, že se to k vám moji drazí nedostane, dávám dislike na facebooku .
Sportu zdar a CrossFitu zvlášť